ZVONĚNÍ
1995
Klíč
Jak vítr nad horou písnička přeletí,
nesmíš ji vyplašit, je jako cit,
pokorná a tichá jak dívčí objetí,
tak jen tak za notu se nechá vzít,
hmmm, nechá vzít.
Když krásná je opravdu u srdce zabolí,
ať smutně či vesele zní,
prosvítí jí oči jak vlak noční údolí,
dás s ní cokoli, plakat i snít,
hmmm, plakat i snít.
Proto si zpívám a po strunách chodím si,
s písničkou baví mě svět,
a když láska přidá se a zpíváš jí do vlasů,
trápení roztaje jak s jarem led,
hmmm, jak s jarem led.
Nikdy ji nenuťte, však ona přijde,
jen otevřte dveře, ať může dál,
houslovým klíčem zamkněte myšlenky,
miluje ticho a zhasnutý sál,
hmmm, zhasnutý sál.
Proto si zpívám a po strunách chodím si,
s písničkou baví mě svět,
a když láska přidá se a zpíváš jí do vlasů,
trápení roztaje jak s jarem led,
hmmm, jak s jarem led.
Azyl
Pod rukama v tichu tmy tě přitisknutou
svírám jako uzlík snů, do mě zaklesnutou
přestala ses chvíli smát
v očích snažíš se mi přečíst “rád”
no mám, no mám
Hřeješ jako z moře déšť dáváš zapomenout
krásně mlčíš krásně seš, až bojím se hnout
přestala ses chvíli smát
v očích snažíš se mi přečíst “rád”
no mám, no mám
Do azylu myšlenek tvých se na chvíli dám
jaký by to bylo tě mít, nebejt jako vlk sám
Až tě pustím nesmíš, ne, padnout to tedy ne
všem je nám teď trochu hůř, já mám tebe ty mě
z oken auta světel proud
k tvýmu městu usnout pospíchá
no mám, no mám
Do azylu myšlenek tvých se na chvíli dám
jaký by to bylo tě mít, nebejt jako vlk sám
Do azylu myšlenek tvých se na chvíli dám
jaký by to bylo tě mít, nebejt jako vlk sám…
Korunka
Korunku na hlavě mohla bys mít,
jsi pro mě královna tak jako tak,
pohádka máje, mé jasno a klid,
tvá pusa je vlnící nádherný mák.
Rackům jsem vyprávěl na mostě o tobě,
za letu zůstali nad vodou stát,
a nad hradem vlajka, co vypráví o době,
přestala na chvíli po větru vlát.
Modré jsi z nebe a stříbrné z řek,
pokorné štěstí mé,
snášíme spolu radost i vztek,
prostě jsme, lásko má.
Píšeme dějiny soukromých pamětí,
milujem milování
a jestli kdy napíšem něco jak závěti,
bude to vzájemné děkování.
Modré jsi z nebe a stříbrné z řek,
pokorné štěstí mé,
snášíme spolu radost i vztek,
prostě jsme, lásko má.
Modré jsi z nebe a stříbrné z řek,
pokorné štěstí mé,
snášíme spolu radost i vztek,
prostě jsme, lásko má.
Zvonění
Když voda se ztrácí v kořenech stromů
a ptáci tak hraví si ve větvích zpívaj
a kouř z ohně vrací se do nebe domů,
a pražce když naproti vlakům, když zpívaj.
A řeka tak perlivá z potoků v lese
nese se ladně jak panenka ránem,
a pramínky vrb, když do ní si sáhnou,
koukni se k nebi a domluv se s Pánem.
Že všechno to ctít budeš, milovat a chránit,
i sám proti sobě, proti všem bránit,
a on ti zas za to po celá lé – ta
daruje slyšení všech zvonů světa.
Uvidíš všechno, co málokdo vidí,
po hvězdách toulat se naučíš snad,
uvidíš do slunce, do tváře lidí,
na kopcích červánky na zem se smát.
Že všechno to ctít budeš, milovat a chránit,
i sám proti sobě, proti všem bránit,
a on ti zas za to po celá lé – ta
daruje slyšení všech zvonů světa.
Když voda se ztrácí v kořenech stromů
a ptáci tak hraví si ve větvích zpívaj
a kouř z ohně vrací se do nebe domů,
a pražce když naproti vlakům, když zpívaj.
Sen
Usnulas mi v půlce slova
a já se bojím hnout,
na mé kůži v klidu noci
voní tvých vlasů proud.
Já vím, je to moje vina,
máš kroužek kolem pusy,
že víčka ztěžkly touhou mojí,
odpočívat musí.
O mně si nech moje milá,
o mně nech si zdát,
o lásku nemusíš se první ráno bát.
Pod tvou hlavou ruka bolí,
snad už bude ráno,
snad už ptáci z větví vstanou
a slunci řeknou ano.
O mně si nech moje milá,
o mně nech si zdát,
o lásku nemusíš se první ráno bát.
Lavička
Na lavičce na nádraží zůstalo tvé jméno,
skoro jsem si zlomil nůž,
já vím, že se to nemá, ale já byl jako blázen,
tvojí něhou stal se ze mě muž.
Pohladím tu lavičku, až pojedu kolem,
ještě stopy nehtů má,
na zahrádce za chatou, pod dřevěným stolem,
zas tě ve snu objímám.
Nekonečná lásko,
v tichu petrolejky šeptal jsi mi k ránu,
nekonečná lásko,
říkal jsi mi, kdyžs mě v řece myl.
Nekonečná lásko,
v tichu petrolejky šeptal jsi mi k ránu,
nekonečná lásko,
říkal jsi mi, kdyžs mě v řece myl.
Na lavičce na nádraží, zůstalo tvé jméno,
nehet jsem si zlomil,
chlap je smutnej, když si stýská,
smutnej, jako omyl.
Nekonečná lásko,
v tichu petrolejky šeptal jsi mi k ránu,
nekonečná lásko,
říkal jsi mi, kdyžs mě v řece myl.
Nekonečná lásko,
v tichu petrolejky šeptal jsi mi k ránu,
nekonečná lásko,
říkal jsi mi, kdyžs mě v řece myl.
nekonečná lásko.
Mária
Ukradli z kostela panenku Marii,
bílej byl nádhernej den,
varhany hrály jim z pašijí árii,
z oltáře vzali ji, vynesli ven.
A za rohem kdekoliv prodaj tu svatou
tomu, kdo nejvíc dá, kdo ještě víc,
barevná krásná má svatozář zlatou
a lidé jdou kolem a neřeknou nic.
Peníze na srdci, na očích, na duši,
na lásce rostou jak mech,
jednou se vzbuděj, ale zatím nic netuší,
žebrák si u chrámu na schody leh.
Ukradli z kostela panenku Marii,
pan farář svíčky si nakoupit šel,
varhany hrály jim z pašijí árii,
nikdo ji nikdy už, nikdy už nenašel.
Peníze na srdci, na očích, na duši,
na lásce rostou jak mech,
jednou se vzbuděj, ale zatím nic netuší,
žebrák si u chrámu na schody leh.
Rak
Usnout a vzbudit se do jinejch dnů,
usnout a zapomenout,
do jisker na nebi, do jinejch snů
vyšli si po nebi plout.
Zkusit se posunout, zkusit si být
s rukama na řemíncích,
koleje spočítat, ticho si vzít
ze slunce na kamíncích.
Do chaty, do klidu prosmát se k ránu
se spoustou kamarádů
tak abys neslyšel zvonit svou hranu,
až někde u srdce, až někde vzadu.
Hřebík dát na kolej, bude z něj meč,
až projede dunící vlak,
skleničku na zdraví, ať nevinná řeč
plete se jak suchej rak.
Do chaty, do klidu prosmát se k ránu
se spoustou kamarádů
tak abys neslyšel zvonit svou hranu,
až někde u srdce, až někde vzadu.
Do chaty, do klidu prosmát se k ránu
se spoustou kamarádů
tak abys neslyšel zvonit svou hranu,
až někde u srdce, až někde vzadu.
Krvinky
Do vlasů nafoukal ti podzim vítr,
najednou vypadáš jak nějakej čert,
jak ti to sluší, jako bohyni z mýtů,
tak jako zlatovláskám z čarovnejch her.
Do očí zasedlo ti červený slunce,
hned vedle s dovolením sed jsem si já,
jde z tebe teplo a mně tluče zas srdce,
protože schovám tě v komoře má.
(Už je to) už je to tak, máme společný krvinky propletený,
navzájem hlídáme oběh, aby splín nepad na hemžení.
Když vidím, že jsi někde na duši bílá,
tak snažím prokrvit ti koloběh tvůj,
od vousů a od všeho zčervenáš milá,
zastavím, odvracím, však ty šeptáš: stůj.
Poslechnu, něžně sevřu, do ucha kousnu,
nebe se otočí a začervená,
přesto nám přikývne, vždyť láska jak ve snu,
všechna přání úplný má.
(Už je to) už je to tak, máme společný krvinky propletený,
navzájem hlídáme oběh, aby splín nepad na hemžení.
(Už je to) už je to tak, máme společný krvinky propletený,
navzájem hlídáme oběh, aby splín nepad na hemžení.
Pomněnka
Na pustým ostrově duše tvý
je mi tak dobře, moje milá, moje milá,
když na loďku sednem, co do světa míří,
jsme na to vždycky dva a kde je zlo.
Miluju něhu, co omývá břehy,
větve tvých rukou, laskavost tvou, laskavost tvou,
kamínky útesů na těle tvém
ráno mě do moře náručí zvou, náručí zvou.
Pomněnko nádherná nezapomeň,
na žádnou z těchhletěch chvil,
láska je největší, nezapomeň,
bojujme o ní ze všech svých sil.
Na pustým ostrově duše tvý
je mi tak hezky, pomněnko má, pomněnko má,
vlnkami touhy tvé, když touhou mou,
moře mě omývá, omývá.
Pomněnko nádherná nezapomeň,
na žádnou z těchhletěch chvil,
láska je největší, nezapomeň,
bojujme o ní ze všech svých sil.
Pod peřinou
Spíš a nevíš o tom co já
o tom jak Tvůj spánek krásně zní
Tvůj stud spadnul s mým mám Tě rád
zavřel bych oči, ale dýl chci s Tebou být
Noc pomalu končí den chce nás
světla aut v očích tvých vidím strach
když jdem spát tak pozdě k ránu
když jako pod peřinu chodíš spát
Zas do všedního života dlouhejch dnů
delších než noc, když nejsi má
jako ten prstýnek co máš
chtěl bych u Tebe bejt snad a vše jde líp
když člověk pro někoho dýchat má
Ještě Tvá upřímnost zkouší hrát
na mou akord mol a ptá se jak
jak moc jak moc mám Tě rád
na příslib lásky ti pusu dám
Noc pomalu končí den chce nás
světla aut v očích tvých vidím strach
když jdem spát tak pozdě k ránu
když jako pod peřinu chodíš spát
Zas do všedního života dlouhejch dnů
delších než noc, když nejsi má
jako ten prstýnek co máš
chtěl bych u Tebe bejt snad a vše jde líp
když člověk pro někoho dýchat má
Noc pomalu končí den chce nás
světla aut v očích tvých vidím strach
když jdem spát tak pozdě k ránu
když jako pod peřinu chodíš spát
Jidáš
Podvedli člověka,
chystají kříž,
Jidáši tys tomu dal,
už třikrát pad´ ten,
co mu říkají Ježíš,
třikrát zas ze země vstal.
Podved jsi člověka,
Boží byl syn
a řekni no kdo,
kdo jsi byl ty,
zmatený rozum
a duch plný vin,
jen poslouchej co šeptaj,
šeptaj nevinný rty.
Odpouští každému,
každému z nás,
láska je největší,
láska a čas.
Slyšíš ho Jidáši k otci mluví,
prosí za tebe, za každýho z nás.
Stromeček v pokoji,
vzpomínka na lásku,
na větvích svíčky
a za okny led,
a nám zbývá smířit se s tím,
že jen jednou,
jen jednou za rok
se miluje svět.
Odpouští každému,
každému z nás,
láska je největší,
láska a čas.
Slyšíš ho Jidáši k otci mluví,
prosí za tebe, za každýho z nás.
Vlasy
Tvá chůze je nejhezčí,
co jsem kdy viděl,
když víš, že se koukám,
tak zůstaneš stát,
pro ty tvý oči,
co sklopit se uměj, hmmm
už pro ty by člověk tě uměl mít rád.
Tvé vlasy jsou nejhezčí,
co jsem kdy viděl,
vždycky zas zatoužím s nimi si hrát,
pro pokornou důvěru,
co ve mě máš,
už pro tu by člověk tě musel mít rád.
Proto si od rána do noci stýskám,
když spolu nemůžem být,
krásná jsi, milá tak nádherně blízká,
když si tě s půlnocí přicházím vzít.
Na na na na na na na na na na
Tvé všechno je nejhezčí,
co jsem kdy viděl,
půjč mi tě na život,
na jeden jen.
Oplatím stejně a do kroužku na prsten, hmmm
opíšem začátky jmen.
Proto si od rána do noci stýskám,
když spolu nemůžem být,
krasná jsi, milá tak nádherně blízká,
když si tě s půlnocí přicházím vzít.
Na na na na na na na na na na
Milion
Půlnočních vlaků světla mám rád,
na chvíli rozsvítí noc,
vlnící listí a tunelů hlad,
a dunící kola a rychlosti moc.
A ve vlaku kytary a běžící svět,
do smíchu veze nás jakoby zpět.
Zpátky tam dopředu trochu si hrát,
za ucho kytku si na lásku dát.
Zazpívej, zazpívej tu, co mám rád,
jak padá voda z nebe,
jak krásně oheň začne hřát,
a po ránu rosa
zebe.
Rána jsou krásný co kdo o tom ví,
když napůl tvý oči se budí a spí,
když ze špičky kytky se brouk snaží vznést,
Manitů dopřej nám milion cest.
Zazpívej, zazpívej tu, co mám rád,
jak padá voda z nebe,
jak krásně oheň začne hřát,
a po ránu rosa …
Zazpívej, zazpívej tu, co mám rád,
jak padá voda z nebe,
jak krásně oheň začne hřát,
a po ránu rosa
zebe.
Půlnočních vlaků světla mám rád,
na chvíli rozsvítí noc,
vlnící listí a tunelů hlad,
a dunící kola a rychlosti moc.
Útes
Hodiny se přehouply přes čarodějnej čas,
tma se s nebem rozdělí,
v rádiu to zahouká a cizí tichý hlas nám oznámí,
že týden skončil nedělí.
Na klíně mi ležíš, nohy pokrčený máš, spíš,
a jak tě miluju nevnímáš,
a nebo se ti o nás zdá všechno, co už jsme,
lásko, můj naplněnej sne.
Přikryl jsem tě a těším se jak teplej máš teď svět,
zapálím si cigáro a něhou bych tě sněd,
vždycky jednou za chvilku si sáhnu na tvůj dech – nahoru a dolů
dobrý, lásko, nech mě ji, nech.
Má, lásko, víc už tě znám, už jak život šel, mám
vlastně poprvé rád,
dívám se do očí tam, tam svět se otočí můj,
vždy když chci lásku dát.
A začínám trpělivě snášet hnijící kořeny doby,
bez zloby zapomínám urážky srdce
a všechno se točí jenom kolem tebe: jestli byla, seš,
nebo budeš, lásko moje.
Kus po kousku světlo ze tmy rozlévá se,
kus po kousku zůstáváme my,
po útesech lásky mojí, tvojí,
naší.
Má, lásko, víc už tě znám, už jak život šel, mám
vlastně poprvé rád,
dívám se do očí tam, tam svět se otočí můj,
vždy když chci lásku dát.
Input your search keywords and press Enter.