SCHRÁNKA
1995
Host
Na křesle zbyl jen otisk tvůj,
něco vonící z vázy,
prázdnej pokoj ozvěnou zní,
desku pod jehlu dávám.
Na návštěvu přišel mi host,
a ty mi tu scházíš,
Karel Plíhal s námořníkem,
jeho lodičce mávám.
Kdepak asi teď seš
a jestli taky ti scházím,
kdopak tam u tebe je,
je hezká aspoň jak já?
Otoč si prstýnkem,
blíž budem si, miláčku můj,
jak jsme si slíbili už dávno.
Peřina, tvůj polštář a hlas,
co v dopise svádí,
svádí k slzám, jinej ses zdál,
když lásku mi slíbil.
Kdepak asi teď seš
a jestli taky ti scházím,
kdopak tam u tebe je,
je hezká aspoň jak já?
Otoč si prstýnkem,
blíž budem si, miláčku můj,
jak jsme si slíbili už dávno.
Na křesle zbyl jen otisk tvůj,
ú-ú-ú,
prázdnej pokoj ozvěnou zní,
desku pod jehlu dávám.
Vlaky
Vítr jsem v údolí mluvit slyšel,
plul si tam v komínech zavřených chat,
šeptal jim do oken o jaru cosi,
o prvních kytkách, o zamčených vrat.
O vonícím kouři ze zlámaných větví,
spadly, když zaleh je sníh,
a o suché trávě z loňského léta,
už na podzim uschla jak včerejší hřích.
Sázava, Sázava, můj, můj nádherný kraj,
i tiché mé, mé přesvědčení.
Zlatá má řeko, má, má písničko hraj,
tak rychle kolem nás se všechno mění.
Zůstali přátelé z nejvěrnějších,
ty vlaky nám vyměnil čas.
Kouřili z komínů a tál od nich sníh,
jak strašně stejská a jak stejská se z nás.
Sázava, Sázava, můj, můj nádherný kraj,
i tiché mé, mé přesvědčení.
Zlatá má řeko, má, má písničko hraj,
tak rychle kolem nás se všechno mění.
Ne
Je neděle večer a pod koly vlaků
koleje klepou si nádraží vstříc,
ještě se neloučíš, ještě pár akordů,
ještě si nahonem o příště říct.
Ne, nemám, (ne, nemám) nedělní návraty rád,
opouštíš lidi a zelenej svět,
jak malý, (jak malý) dítě chceš si hrát,
a vracíš se smutnej, bůh ví, bůh ví kam zpět.
Ještě ti košile kouřem voní,
ještě máš na rukách loučení stisk,
ještě bys lecos, ale nádraží zvoní,
protivnej průvodčí k odjezdu písk.
Ne, nemám, (ne, nemám) nedělní návraty rád,
opouštíš lidi a zelenej svět,
jak malý, (jak malý) dítě chceš si hrát,
a vracíš se smutnej, bůh ví, bůh ví kam zpět.
Podkova
Na lávce nad vodou,
našla jsem podkovu,
kdepak jsi, koníčku, cos jí ztratil,
nebo´s mi pro štěstí
nechal jí na zemi,
aby se milý můj
zas se mi vrátil.
Po noci jediné zapomněl na mně,
ještě je travička na zemi ulehlá,
chodí teď okolo, nevidí, neslyší.
Říkali lidé, že na jinou naléhá.
Ke křížku za lávkou
půjdu si poprosit
panenku Marii,
ať mi ho vrátí.
Tajemné kvítí
za noc si natrhám,
dám jeho koníčkům do opratí.
Po noci jediné zapomněl na mně,
ještě je travička na zemi ulehlá,
chodí teď okolo, nevidí, neslyší.
Říkali lidé, že na jinou naléhá.
Havrani
Havranům
na plotech a zamrzlé řece,
zavátým kolejím uprostřed skal,
čepicím na střechách,
malůvkám na oknech,
jako by pomalu čas cosi bral.
Ještě to skřípe,
pod botou v kolejích,
šlápoty ve sněhu,
zapíše mráz,
ale tu a tam hlína se objeví
v závějích,
jako by pomalu bral cosi čas.
O svetr míň,
a o kyblík uhlí,
a jen jedny sirky stačí
si vzít,
zas půjdeme ke studánce,
až přestane sněžit.
Z tváří si zimní čas
do jara smýt.
Znáte to,
pod ledem voda se čeří,
a z rampouchů kape to
na mapky skal,
a zamrzlá řeka
led promění v peří,
hej, medvědi, vstávejte,
půjde se dál.
O svetr míň,
a o kyblík uhlí,
a jen jedny sirky stačí
si vzít,
zas půjdeme ke studánce,
až přestane sněžit.
Z tváří si zimní čas
do jara smýt.
Bylinka
Než usnu, lásko,
na dobrou noc,
oči tvý do svých dám,
tak pěkně se všechno vrátí,
co přines den
a kam až tě, lásko, mám.
Kde můžeš, pohladíš,
jak to mám rád,
až padám,
až ztrácím svět,
mžitky se míhaj,
a až na kůži mráz.
Noci prosince vrátí mě zpět.
Jak pomalu stoupá,
schůdek po schůdku k nám,
láska jak svítání,
má větvičko krásná,
co jsem sídlišti vzal,
má bylinko,
ze strání… hm.
Než usnu, lásko,
na dobrou noc,
ruce tvý do svých dám.
A pomalu zvolna,
jak když pavouk si tká,
ve tmě slastně,
objímám.
Jak pomalu stoupá,
schůdek po schůdku k nám,
láska jak svítání,
má větvičko krásná,
co jsem sídlišti vzal,
má bylinko,
ze strání.
Končí den
Končí den
a pomalu se loudám nocí.
stýská se mi, lásko,
kdepak seš?
Trochu prší a já
skoro vnímám,
dotyky, pohlazení,
pomazlení prstů
a jak jdeš.
Časem všechno přebolí
a zahojí se to, co pálí,
a jen hezký budou vzpomínky nám kvést.
Teď každý večer, každý ráno,
je mi smutno, lásko má,
ale každý den po jiný ze dvou,
ze dvou cest.
Končí den
a pomalu se ztrácíš z očí,
snad znovu chtěl bys v náručí mě nést
Kdy zapomínám na tvý vlasy,
na hodiny a na dny, noci,
snad jen na tvý krásný oči, lásko, ne.
Časem všechno přebolí
a zahojí se to, co pálí,
a jen hezký budou vzpomínky nám kvést.
Teď každý večer, každý ráno,
je mi smutno, lásko má,
ale každý den po jiný ze dvou,
ze dvou cest.
Končí sen
a pomalu se loudám nocí,
stýská se mi, lásko, kdepak seš?
Kolumbus
Jsi můj Kryštof Kolumbus,
já tvůj Nový svět,
hledám tvou krajinu,
tvých P skoro pět.
Jsi nova má zářící,
jsi první z mých hvězd.
Hladím tě po záři,
co nechá se svést.
Jsi útes mých nadějí,
z laskavých skal,
hladím tvé praskliny,
pro něž jsem vstal.
Atom mých molekul,
můj toužící střed.
Jsi stud,
co se nenosí,
co zrudne, když ví,
ale když zbledne touhou,
tak nezastaví.
Jsi spánek,
co vzbudil jsem,
i já jsem spal.
Spojeni do sebe,
plujeme dál.
Jsi útes mých nadějí,
z laskavých skal,
hladím tvé praskliny,
pro něž jsem vstal.
Atom mých molekul,
můj toužící střed.
Jsi můj Kryštof Kolumbus,
já tvůj Nový svět,
hledám tvou krajinu,
tvých P skoro pět.
Listy
Osadou znělo ještě pár posledních tónů,
Manitů pohladil ty, co odešli spát,
jen tak se domů loudám, ještě chvíli, ještě chvíli si hrát,
to jsou ty okamžiky, kdy člověk pozná, co má doopravdy rád.
Né, že bys nevěděl, že vše se se vším míjí,
každá noc je krátká a ty šťastný ještě víc,
ale já potřebuju teplo lidský, teplo lidský mít,
ať už mudruje či kouká, kouká na měsíc.
Nad vlajkou hvězdy padaj a oheň v tvářích pálí,
jak plamen, listy nad ním teplem začnou vlát,
lidi se napůl jen tak usmívaj a napůl cosi sní,
to moudrá příroda jim pod nosem, aniž vědí,
něhou krásnou zavoní.
A hlava na hlavě, když kolem kruhu zpívá,
zvlášť ty starý, starý písničky si hrát,
kolik desítek už let, kolikrát prasknul tenhle svět,
jen se tak nadechnout a po osadách pozdravit se,
popovídat, hrát.
Nad vlajkou hvězdy padaj a oheň v tvářích pálí,
jak plamen, listy nad ním teplem začnou vlát,
lidi se napůl jen tak usmívaj a napůl cosi sní,
to moudrá příroda jim pod nosem, aniž vědí,
něhou krásnou vlajkou.
Horo horo
Unaveni vracíme se k sobě,
ztraceni k nepoznání
a pro sebe odevzdáni už ani nepláčem,
horo horo horo vysoká.
A na skále pod křížkem,
s hejnem vraním,
zpytujem své svědomí jak bláto z vrchu koláče,
horo horo horo vysoká.
Procházíme dny
a vracíme se nocí,
bez citu vykřikujem cit,
a v bocích houpeme se jako že jo,
jako že fajn je i nemít.
Jako že jako jako je ubohost sama,
to není ani sen,
kalendář bez čísel,
bez obrázku,
horo horo horo vysoká.
Věci maj jména,
a my bezejmenní,
klejeme na život,
na život, na lásku,
horo horo horo vysoká.
Procházíme dny
a vracíme se nocí,
bez citu vykřikujem cit,
a v bocích houpeme se jako že jo,
jako že fajn je i nemít.
Fajn je i nemít,
jako že fajn je i nemít,
fajn je i nemít.
Koupelna
Jenom ty snad rosteš do krásy,
jako věčný jarní počasí,
byl bych slepej,
kdybych neřek, jak se mi líbíš.
Jak tajně strojíš úklady,
abych radost měl a nálady,
zavřená v koupelně,
vždycky se mi slíbíš.
Od polštáře proužky máš,
proto schováváš si ráno tvář,
ani netušíš, jak právě tak,
tak se mi líbíš.
Snad ta bezbrannost
a dívčí stud,
a krása ženy, buď jak buď,
tak ruce dej pryč,
vždyť právě tak,
tak se mi líbíš.
Jenom ty snad rosteš do krásy,
jako věčný jarní počasí,
byl bych slepej,
kdybych neřek, jak se mi líbíš.
Jak tajně strojíš úklady,
abych radost měl a nálady,
zavřená v koupelně,
vždycky se mi slíbíš.
A jak se za minulou stydíš noc,
bylo lásky hodně, hodně moc,
pojď ještě ke mně,
vždyť právě tak,
tak se mi líbíš.
Jenom ty snad rosteš do krásy,
jako věčný jarní počasí,
byl bych slepej,
kdybych neřek, jak se mi líbíš.
Jak tajně strojíš úklady,
abych radost měl a nálady,
zavřená v koupelně,
vždycky se mi slíbíš.
Vždycky se mi slíbíš,
vždycky se mi slíbíš,
vždycky se mi slíbíš.
Čert
Prodali panenku,
bral si ji čert,
starej a bohatej, lakomej čert.
A když blízko ní,
v kostele před knězem stál,
tak bála se, co bude dál.
Na cestě domů,
už v kočáři chtěl,
do bílých krajek
se zabořit chtěl.
Ještě křičela, volala,
prosila moc,
o naději, sílu a moc.
Prodali panenku, prodali čest,
teď počítaj peníze, právo a trest.
a do uší prsty, proč poslouchat pláč?
vždyť není vlastně důvod, tak nač.
Koupíš si šaty a dům, nebo dva,
za pár dní zvykneš,
vždyť doba je zlá.
A čertů tak málo,
co ženit se chtěj,
a pak… tak se panenko směj.
Prodali panenku, prodali čest,
teď počítaj peníze, právo a trest.
A do uší prsty, proč poslouchat pláč?
Vždyť není vlastně důvod, tak nač.
Bistro
Pojď sem ty trápení, trápení moje,
pojď sem a zhasni a neříkej nic,
poslední dobou spíš nejsme než jsme, m-m,
bude to bolet, ale musím, musím to říct.
Tu blůzku si zapni, slovům je malá,
o knoflík hrdost zapni si výš,
už jsme si málo, písničko stálá,
přátelství pro lásku malá je skrýš.
Budem si psát, budem si zpívat,
půjdeme do bistra, do bistra něco si dát,
ale než někde čekat, čekat a zívat, to ne,
na to mám, miláčku, život moc rád, m-m.
Tu blůzku si zapni, slovům je malá,
o knoflík hrdost zapni si výš,
už jsme si málo, písničko stálá,
přátelství pro lásku malá je skrýš.
Lenka
Jak zvonky to zvoní
a meduňkou voní,
když zazní verše
tvého jména.
Jak ptáci nad lesem,
kouzlem unesen,
šeptám si jméno tvé,
tvé jméno Lenka.
Miluju po létech,
jak pruhy v pařezu,
pořád dívám se tajně,
jak jsi hezká.
I v těch nejtěžších chvílích
mám na něhu chuť,
tak na věrnost, lásko má,
jen zůstaň, jen buď.
Obilí pokleká,
odvěká proměna,
podzimu na hlínu dolehla.
Mé kruhy se otáčí,
nestačím na krásu,
šeptám si jméno tvý,
tvé jméno Lenka.
Miluju po létech,
jak pruhy v pařezu,
pořád dívám se tajně,
jak jsi hezká.
I v těch nejtěžších chvílích
mám na něhu chuť,
tak na věrnost, lásko má…
Miluju po létech,
jak pruhy v pařezu,
pořád dívám se tajně,
jak jsi hezká.
I v těch nejtěžších chvílích
mám na něhu chuť,
tak na věrnost, lásko má,
jen zůstaň, jen buď.
Schránka
Ze schránky tvůj dopis mám,
napůl vzhůru, napůl čtu si dál,
bylo to jedno z mála pěknejch, šťastnejch rán.
Kdy člověk neví, že je svět,
hlavu v polštářích na zem a nechce se zpět,
tak v tichém světle rána dýchá
z listu větru ven.
To co chybí mi je dotyk tvůj,
lásko, povídej a po mně pluj,
tak jako řeka, když si ráno, ráno meje břeh.
Slova stoupaj k duši blíž,
ty víš, ty umíš, ty potěšíš,
to se stěny barví láskou
a mír svítí, svítí po všech zdech.
Jak dokonale krásně zní,
že někdo má tě rád, že ví,
že schneš, když uvnitř prázdno je,
když nemáš komu by ses aspoň, aspoň chvilku dal.
Jak dokonale krásně zní,
že někdo má tě rád, že ví,
že schneš, když uvnitř prázdno je,
když nemáš komu by ses aspoň, aspoň chvilku dal.
Rohlík, kafe, čistej stůl,
městskej rozhlas oknem dovnitř k nám vplul,
ten hlas podobal se zpěvu nočních, nočních žab.
Když milujou se pod skálou,
křičej žabí něhou, láskou nestálou,
to ty jsi stálej, lásko,
věrnej, věrnej, natěšenej chlap.
Jak dokonale krásně zní,
že někdo má tě rád, že ví,
že schneš, když uvnitř prázdno je,
když nemáš komu by ses aspoň, aspoň chvilku dal.
Jak dokonale krásně zní,
že někdo má tě rád, že ví,
že schneš, když uvnitř prázdno je,
když nemáš komu by ses aspoň, aspoň chvilku dal.
Jak dokonale krásně zní,
že někdo má tě rád, že ví,
že schneš, když uvnitř prázdno je,
když nemáš komu by ses aspoň, aspoň chvilku dal…
Písnička k osmnáctinám
Nespi a poslouchej,
otevři oči,
komu je dneska osmnáct let?
Proč jsem si přivstal
a přišel tě pohladit,
bejt já teď tebou,
tak tak bych se zved´.
Přeju ti všechno,
co přál bych si já,
tajemství schovaná pod pokličkou,
a o tom, co nejde,
aspoň ať se ti zdá,
bubínky štěstí pod paličkou.
Nespi a poslouchej,
otevři oči
a neměň se, lásko, plnoletá.
Tam kde sny končí,
pravda se leká
a bojí se lží,
co létá, si létá.
Přeju ti všechno,
co přál bych si já,
tajemství schovaná pod pokličkou,
a o tom, co nejde,
aspoň ať se ti zdá,
bubínky štěstí pod paličkou.
Dřív se hrálo víc
Jen párkrát za rok,
když se v lukách sejdem jen tak,
když k písničkám nám zazní
motorovej těžkej vlak.
To táta přidá dříví k ohni
a pak s námi hraje dál,
zkouší atmosféru času,
kdy petrolejky zhasínal.
To bydleli tam v chatě,
když zkoušeli si první tón:
vapšuvap vapvapšuvap,
trochu Beatles, trochu Elvis,
ale určitě ne přesně on:
vapšuvap vapvapšuvap.
A pár trampských písní,
co jim táta hrával,
znali ještě víc.
Ten čas chtěli by vrátit,
když si k televizi sedaj blíž.
Dřív se hrálo víc,
to se spoustu lidí sešlo dole v Lukách,
až k ránu zněly kytary dál,
spíš můj děda to znal.
Čas tak hrozně letí
a pokroku se nevyhýbám,
vapšuvap vapvapšuvap,
máme vlastně všechno,
ale něco schází nám,
vapšuvap vapvapšuvap.
Kam se kouknu, něco padá,
v sobectví končí,
lásky ubývá.
Ještě, strejdo, něco zahraj,
ať ze vzpomínek přijde k nám.
Dřív se hrálo víc,
to se spoustu lidí sešlo dole v Lukách,
až k ránu zněly kytary dál,
spíš můj děda to znal.
Dřív se hrálo víc,
to se spoustu lidí sešlo dole v Lukách,
až k ránu zněly kytary dál,
spíš můj děda to znal.