Na zarostlý břeh
zase s tornou na zádech
díval jsem se a zkoušel,
zkoušel trochu mládnout.

Znáte to, co umí čas,
padá z vás a bere zas.
Stál jsem tam jen tak sám
a pokoušel se mládnout.

Tam mě honil táta,
že jsem kouřil a s holkou spal,
tak nevinný, když vidím,
vidím dnešní svět.

A tam mě máma hladila,
když mě kláda skoro zabila.
Nic nejde vrátit, ne,
nic nejde vrátit zpět.

Dávno shnily patky chat,
kam jsem chodil s tátou hrát.
Jen mravenčí skála
tunel hlídá.

Do starejch bunkrů po Němcích
padá listí jako sníh.
Kluci už mají smůlu,
je to bída.

Semafor a starej dům
a na nádraží vlastní stůl,
kde po sobotách hrál,
osadám jsme hráli.

Byl tam s námi nějakej buk,
Lexa, Jirka, no samej kluk.
Tenkrát jsme se holkám,
holkám ještě smáli.

Člověk nechce vzpomínat,
jiná doba, jinej šat.
Ale každý, vždycky uznáte,
něco schází.

A týhle asi řádnej strach
z Boha, z víry a z otců snad,
z Indiánů skrytejch,
skrytejch někde v mlází.

Dávno shnily patky chat,
kam jsem chodil s tátou hrát.
Jen mravenčí skála
tunel hlídá.

Do starejch bunkrů po Němcích
padá listí jako sníh.
Kluci už mají smůlu,
je to bída.