Stál tam na stráni dům, v něm židle a stůl,
pár kůží a krb, co dřevo z něj voní.
S jarem, když máj rozdá barvy svý,
tu sosna krásná nad chajdou se skloní.

A říčka, když stříbrným hávem se přikryje s ránem,
svý „ahoj“ jí dáš a pak je tu den.
Zazní údolím kytara tvá,
ta píseň ráno uvítá,
svět s ním, svět s ním.

Touláš se po lese, touláš a jenom tak bloumáš,
a koruny stromů tě uvítaj’ rosou.
Víš, že času je dost, to znáš,
a možná potkáš někde dívku bosou.

Po slůvkách, který se říkaj’, po dnech něžných stisků,
vás uvítá chajda a pak je tu den.
Zazní údolím kytara tvá,
ta píseň ráno uvítá,
svět s ním, svět s ním.

Však náhle volání táhlé ti přeruší snění
a oznámí všem: je poslední den.
Voda zaplaví údolí,
sosnu, chajdu – pohled zabolí.

Ta hráz je potřebná všem, však zabíjí den,
co nosil tě v náručí romantickém.
Zazní údolím bolest tvá,
ta bolest ráno uvítá,
svět s ním, svět s ním…